SLOW LIVING / ZPOMALME

Kdybych vám řekla, abyste zavřeli oči a vybavili si momenty vašeho života, při kterých jste se cítili š'tastní, co by vás jako první napadlo? Usmíváte se? Řekla bych, že nikdo z vás nemyslel na čas strávený na mobilu nebo tabletu, nebo pobíhání z jedné porady na druhou.
Například já si vždycky vybavím prázdniny u babičky. Já, moje sestra a dvě sestřenice jsme tam trávily v podstatě celé léto. V té době jsme neměly ještě mobily, ani internet. Naprosto přesně si vybavuji každý moment -  ranní vzduch a ticho, vůni lesa, ranní rosu, společné snídaně, černý čaj, který nám připravila babička, oblíbené čerstvé rohlíky s máslem z místního krámku, dopolední vaření s babičkou, běhání po zahradě, koupání v bazénu, volejbal na zahradě, poslouchání hudby a tancování venku, sbírání angreštů, rybízu a třeštní, vůně skleníku, vůně a chuť rajčat a čerstvé pažitky ze zahrady, odpolední návštěvy známých, kdy jsme s radostí připravovaly kávu a servírovaly ji, táboráky, naše večerní scénky pro babičku s dědou, společenské hry, chození k rybníku, výlety, telefonování z budky... Mohla bych pokračovat do nekonečna. Samozřejmě mám také spoustu nádherných vzpomínek z "dospělosti" , které ve mě vždycky vyvolají úsměv jako jsou, jak jinak, než svatba a porod našeho syna :-), společné zážitky a výlety s manželem, společná setkání s přáteli, dokonce i některé zážitky ze školy se mi vybavují jako pozitivní :-)
Je toho hodně, ale prázdniny u babičky si tak nějak pamatujeme všichni a myslím, že je máme hodně zakořeněné a hodně lidí na ně vzpomíná s určitou nostalgií. Hlavním důvodem je podle mě to, že jsme žili tady a teď. Vybavujeme si často i ty nejmenší detaily. Nebyli jsme totiž ničím rušeni. Žili jsme na plno, bez mobilů a potřeby sdílení s celým světem. To právě utržené rajče jsem nepotřebovala sdílet s dalšími lidmi, nepotřebovala jsem se fotit u bazénu a hned to posílat kamarádům. Byly to moje vzpomínky, můj přítomný okamžik, můj jedinečný zážitek, který se mi vryl hluboko do paměti. Vnímali jsme vůně, zvuky, doteky. Vše bylo intenzivní. A samozřejmě velkou roli hraje i fakt, že jsme byly děti, takže jsme neměly většinou moc starostí. Maximálně zlomené srdce.

Vzpomenete si, co jste dělali minulý víkend? Nebo minulé prázdniny? Já si to ztěží vybavím, musím chvíli zapřemýšlet nebo se, jak jinak, podívat na fotky do mobilu. Často nevím do jakého roku konkrétní událost zařadit. Ale prázdniny u babičky si pamatuji i po 20 letech, jako bych se z nich vrátila včera.

Abyste mě nepochopili špatně. Mám ráda moderní technologie. Mám ráda i sociální sítě, mám ráda instagram, youtube i televizi. Často mě inspirují. Jen, abych byla upřmná, jsem z toho už trochu unavená. Chci sedět u táboráku a zpívat si všechny ty známé písničky. Chci se zachumlat pod deku a dívat se na klidný film, od začátku do konce. Chci si přečíst knihu. Chci zažívat společné snídaně a večeře. Chci být stoprocentně přítomna. Ale jde to nějak ztěžka. Sama na sobě cítím, že technolgie a celkové zrychlení světa mě dostihlo a má na mě vliv. A moc se mi to nezamlouvá.

Neuvědomujeme si, jak jsme na technologiích závislí, dokud nejsme nuceni být bez nich. Pak nevíme, co vlastně máme dělat. Neumíme sedět na zastávce a čekat na autobus bez koukání do telefonu. Neumíme jen tak sedět a koukat na mraky. Respektive to umíme, ale co ty myšlenky? Zkuste meditovat. Na pět minut zavřete oči a snažte se pozorovat jen váš dech. Taky vám vybíhají myšlenky tipu, co musíte udělat, vzpomínky z minulosti a nebo vidítě například úplně cizí tváře?

Žijeme neskutečně rychle. Nesutále si ztěžujeme, že ten život strašně utíká. Ano, díky tomu, že děláme tisíc věcí nám život utíká. Když si sednete ven na lavičku a budete tam sedět jen tak, uvidíte jak pomalu život poběží. Chceme všechno hned, rychle, bez čekání, nemáme trpělivost, dělat jednu věc je pro nás ztráta času. Být "busy" je moderní. V práci telefonujeme a zároveň vyřizujeme emaily a ještě se za to pochválíme, jak výkonní jsme. Z toho ale plynne fakt, že jsme unavení, osamělí, neumíme se rozhodovat, jsme roztěkaní, máme úzkosti, neumíme odpočívat, nemáme pořádné zájmy a koníčky, nežijeme.

Ok. Vyzkoušeli jsme to. Umíme pracovat rychle a dělat tisíc věcí na ráz. Zkusme se ale vrátit částečně zpět. Zkusme zase zpomalit. Pomalu opět začít žít tady a teď. Naučme to naše děti, které se už často rodí s mobilem v ruce. Naučme se opět milovat přítomný okamžik. Soustřeďme se jen na jednu věc. Znovu začněme cítit, vidět, dýchat, milovat, hrát si, bavit se, blbnout, tady a teď.

Začněmě zase normálně žít.

Nebo se o to alespoň pokusme.

S láskou
L.