MOJE CESTA Z KOMFORTNÍ ZÓNY, ANEB STRACH BÝT SAMA SEBOU

V životě jsem již čelila mnoha strachům. A s mnoha z nich jsem se již naštěstí zdárně rozloučila. Jeden se mě však drží jako klíště. A já myslím, že je na čase s ním zatočit. Je to strach z toho být sama sebou. Skutečně sama sebou. Nebát se za svoje názory, říkat, co si myslím, čemu věřím, aniž bych raději mlčela nebo jen mávla rukou, že mě to nezajímá. Být kreativní přesně v takové míře, v jaké chci, i když to druzí nemohou pochopit. Nekrčit se v šédé zóně průměru, kde mám vše jisté a známé a kde mě nic nového nečeká.

Pocit, že nejsem dost dobrá, že nemám co říct a že chci být někým jiným začal, jako všechno, v pubertě. Někdy v té době jsem nabyla dojmu, že se musím v každém případě, stůj, co stůj, změnit. Lepila jsem si modelky na zeď a přála si hubnout, přitom jsem byla štíhlá (nakonec jsem paradoxně přibrala a dlouho to psychicky řešila). Obdivovala jsem partičky holek, kolem kterých se točili kluci, chtěla jsem být taky oblíbená. Vůbec nevím, proč jsem to tak moc řešila, protože co si teď zpětně vybavuju, vždy jsem měla dost kamarádů a nebála jsem se ozvat, když se mi něco nelíbilo. Ale někde úplně v zadu v hlavě byla potřeba být jiná, jinak nemůžu nikdy uspět a tahle potřeba nebyla naplněna v takové míře, v jaké jsem asi v té pubertě potřebovala. Proto se tento strach se mnou táhne víc jak 15 let a způsobil mi nejeden problém.

Vždy to začíná a končí stejně. Mám hlavu plnou nápadů, nadchnu se pro ně a pak to příjde. Nemáš na to, nikoho to nezajímá, komu tím pomůžeš, je to jen ztráta času, věnuj se smysluplným věcem. Když to tak vidím napsané černé na bílem, tak si uvědomuju, že některé z těchto vět jsem v pubertě občas na svojí osobu slyšela. 

Pro mě je ale kreativita důležitá. Jako díte jsem měla velkou fantazii, vždy spoustu nápadů, vymýšlela jsem různé hry a soutěže, předváděla televizní zprávy, pořád jsem na všechno měla názor a v 8 letech jsem poprvé řekla, že si budu dělat, co chci, že je to můj život.

Pak ale přišla škola a začalo první porovnávání. Porovnávají vás učitelé mezi sebou, díky známkám se propadáte do té "horší" nebo stoupáte do "úspěšnější" poloviny třídy (je úplně jedno, že známky nevypovídají nic o vaší inteligenci a zda to, co jste se našprtali opravdu chápete), porovnáváte se s ostaními spolužáky, ať už vzhledově nebo na základě dosažených úspěchů. Ani po škole nemáte vyhráno. Porovnávají vás při pohovorech o pracovní pozici, ale i rodina vás může porovnávat s ostatními členy, kteří jsou pro ně úspěšnější. Porovnávání je prostě nedílnou součástí našich životů, ale o tomhle tématu se rozepíšu v jiném článku. 

Co je ale tou skutečnou, hlavní příčinou mého strachu být sama sebou, říkat vše, co mám na srdci a být kreativní, tak jak si přeji? Je to můj obrovský strach z kritiky, hodnocení a zesměšnění. Mám velmi silně zakořeněný strach, že lidi začnou říkat bože, o co se snažíš, vždyť nemáš co říct, vždyť to ani neumíš, ty si trapná, to co děláš je směšné. Strašně moc se bojím být k smíchu. Celý život si o sobě totiž myslím, že nic pořádného neumím a všechno, čeho jsem dosáhla byla jen náhoda. V tomto směru mi hodně pomohla kniha Opřete se do toho od Sheryl Sandberger, vrcholné manažerky Facebooku. V kapitole 2 Posaďte se k jednacímu stolu, je to napsané přesně tak, jak to cítím i já. Při jednom z příjímacích ceremoniálů, kterého se Sheryl zúčastnila zaznělo, že ženy se cítí jako podvodnice, když je ostatní chválí za jejich úspěchy. Když je někdo pochválí, cítí se provinile. I když jsou to často špičkové odbornice v daném oboru, mají pocit, že to jednou praskne, že dřív nebo později se zjistí, že jsou to "šejdířky s omezenými schopnostmi a znalostmi"... To je přesně můj případ. Mám za sebou úspěšnou maturitu, v období, které bylo pro mě velmi těžké, vystudovadala jsem VŠ a hned po škole našla výbornou práci, ale přesto nejsem dost dobrá a někdo odhalí, že jsem "podvodnice" :- D Ta psychika s námi ale umí divy. 

Přitom sama vím, že je to hloupost takto uvažovat a promarnit díky strachu z kritiky všechny nové možnosti. Nikdy se nezavděčím všem, vždy tu budou kritici, třeba jen tak, protože nemají, co dělat. 

Ještě větší strach však mám, a asi to takhle pojmenuji poprvé, z kritiky a názorů rodiny. Musím tady zmínit, že mám úžasnou, podporující a milující rodinu, ale prostě někde v hlavě mám blok. Možná právě proto, že na jejich názoru mi nejvíc záleží a jejich kritika by se mě mnohem víc dotkla, než od někoho, koho jsem v životě neviděla. Vždycky jsem se snažila dělat to, co by se mělo, co bylo považováno za normu, hlavně moc nevyčuhovat a neodlišovat se. Myslím, že jsem v dospívání potlačila hodně svých nápadů a zahodila mnoho možností, jen díky strachu z toho, co by na to řekli ostatní. Proto jsem taky podle mě tak často končila v extrémech. Potřebovala jsem se občas nějak vymezit, ale nevěděla jsem, jak na to.

Myslím, že jsem svůj strach popsala dostatečně. Proto jsem si tento rok dala závazek, že vystoupím ze své komfortní zóny a konečně se pokusím s tímto strachem něco udělat. Přeci jen už nejsem malá holka, ale máma, která chce vychovat zdravě seběvědomého, svobodně smýšlejícího a nezávislého syna. A to nedokážu, když sama taková nebudu. 

Můj první krok, je tento nový obsah blogu, který je mnohem víc otevřenější a jde ze srdce. S dalšími články pak příjdou další výzvy a kroky. Trochu začínám mít při té představě, co jsem si na sebe ušila, nervy :-) Ale jsou to důležité kroky, které mě mohou jen posunout kupředu.

Pokud to máte podobně, nebo bojujete s jiným druhem strachu, kterého se nemůžete zbavit, určitě mi napište sem do komentářů. Budu moc ráda za vaše příběhy a můžeme se vzájemně podpořit a vyjít společně z té naší bubliny strachu. 

Mějte se rádi 

Lenka